Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Najviac ohrozené krajiny krízou Eurozóny 2./Schwarzenberg O Kosove a reakcie na rozhodnutie MSD

ŠTÁTY NAJVIAC OHROZENÉ KRÍZOU EUROZÓNY. 26.7.2012, Londýn. Pokiaľ by sa kríza eurozóny prehlbovala, najväčšie riziko by na sebe niesli európske krajiny, ktoré majú vlastné národné meny. Vyplýva to z prieskumu britského inštitútu Maplecroft. Krach eurozóny by z európskych krajín najviac postihli Veľká Británia (1. miesto), Poľsko (2.), Maďarsko (3.), Česká republika (4.), Švédsko (8.) a Island (9.). „Vo Veľkej Británii je veľká úroveň hospodárskej integrácie s krajinami, ktoré majú euro. Toto ide ruka v ruke s nedostatkom vlastnej odolnosti voči spomaľovaniu hospodárskeho rasu. Preto sa Británia stala najviac ohrozenou krajinou, mimo eurozóny, voči akýmkoľvek zhoršeniam krízy,“ uvádza Maplecroft. Odborníci tvrdia, že toto je dôkazom, že ani krajiny s národnými menami nie sú v Európe v bezpečí. Sú totiž ekonomicky závislé na krajinách eurozóny. Ochránené pred európskou krízou nie sú ani novo sa rozvýjajúce ekonomiky. Len pre zaujímavosť, Južná Afrika obsadila v rebríčku 49. miesto, Rusko je na 50. priečke, Brazília 62. a India na 85. mieste. Na krach eura doplatia najchudobnejší. Ak eurozóna prežije, ľudí čakajú podľa ekonomického analytika Ronalda Ižipa z Trim Broker nižšie sociálne dávky. V prípade zániku eura by sa naša mena znehodnotila o desiatky percent, vysoké životné náklady by dostali do veľmi ťažkej situácie ľudí z nízkymi príjmami. Uviedol to v rozhovore pre spravodajský portál Aktuality.sk. "Aj napriek tomu, že situácia v eurozóne vyzerá veľmi zle, je predčasné hovoriť o jej konci. Naopak, stále existujú možnosti, ako ju zachrániť. Jedná sa však najmä o politické riešenia typu fiškálnej a politickej únie. Bez nich eurozóna neprežije," povedal Ižip: "Pokiaľ eurozóna prežije, ľudia to pocítia najmä vo forme nižších sociálnych dávok. Jedným z hlavných problémov eurozóny je to, že štát rozdával viac, ako si mohol dovoliť. Tým zároveň utlmoval podnikateľské prostredie. To sa bude musieť zmeniť. Avšak, pokiaľ by sa eurozóna rozpadla, následky by boli takmer katastrofálne." Armáda nezamestnaných. Už k tak vysokému počtu ľudí bez práce sa pridajú ďalší. Vyhliadky štátov eurozóny v súvilosti so zamestanosťou sú doslova žalostné. Podľa Medzinárodnej organizácie práce (ILO) hrozí, že sa situácia ešte zhorší. Eurozóne údajne hrozí, že príde o ďalších 4,5 milióna pracovných miest. Zo súčasných 17,4 milióna nezamestnaných v štátoch eurozóny, by mohlo byť v priebehu štyroch rokov takmer 22 miliónov. Vo svojej správe pod názvom „Kríza práce v eurozóne: Trendy a politické reakcie“ to uvádza Medzinárodná organizácia práce (ILO). Tento katastrofický scenár sa netýka len krajín, ktoré sú priamo postihnuté krízou. Podľa ILO sa nárast nezamestnanosti bude týkať všetkých krajín eurozóny. „Nie je to len o eurozóne, ktorá má problémy. Týka sa to celej globálnej ekonomiky, pretože je riziko prenosu,“ povedal generálny riaditeľ ILO Juan Somavia: „Bez cielených opatrení, ktoré majú zvýšiť investície do reálnej ekonomiky, sa ekonomická kríza len prehĺbi a zamestnanosť nevzlietne. Okrem toho potrebujeme nový globálny konsenzus o novej ceste k zamestnanosti a globalizácii. Za to sú zodpovední OSN, G-20 a Bretton Woods.“ 2./CHYTRÁ HORÁKYNĚ ASHTONOVÁ, CHYTRÝ HORÁK ROZUMBERG. Pátek, 23 Červenec 2010 14:41 Dan Solis /Prebraté z Czechfreepress/. Schwarzenberg: Česká republika sdílí názor vyjádřený v prohlášení vysoké představitelky EU. Vyjádření ICJ potvrzuje stanovisko vlády ČR o tom, že vyhlášení nezávislosti Republiky Kosovo není v rozporu s mezinárodním právem. Vyhlášení samo osobě skutečně nepředstavuje žádné porušení mezinárodního práva. Každý si může vyhlásit co chce. Porušení práva představuje uznání státnosti Kosova. Je to v rozporu s rezolucí OSN 1244 a se závěrečným aktem Helsinské konference. Schwarzenberg, který zaštiťoval své „podvratné" aktivity v ČSSR organizací zvanou Helsinský výbor pro lidská práva, neboli Helsinky Watch, by to mohl vědět - i když je to už dávno. Protože je náš staronový ministr především hlásnou troubou trilaterální komise Brzezinského a Rockefellera, doporučuji mu touto cestou znovu pročíst klíčové pasáže Závěrečného aktu helsinské konference, na kterém je postavena také naše svoboda: I. Svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti. "Zúčastněné státy budou vzájemně respektovat svou svrchovanou rovnost a osobnost, jakož i všechna práva, která z jejich svrchovanosti vyplývají a která tato svrchovanost zahrnuje, mezi něž patří zejména právo každého státu na právní rovnost, územní celistvost, na svobodu a politickou nezávislost." II. Neporušitelnost hranic. "Zúčastněné státy považují vzájemně veškeré své hranice, jakož i hranice všech států v Evropě za neporušitelné, a nebudou proto nyní ani v budoucnu tyto hranice napadat. V souladu s tím se rovněž zdrží jakéhokoli požadavku či kroku se záměrem zmocnit se nebo uchvátit část nebo celé území kteréhokoli zúčastněného státu." III. Územní celistvost států. "Zúčastněné státy budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států. V souladu s tím se vystříhají jakéhokoli jednání proti územní celistvosti, politické nezávislosti nebo jednotě každého zúčastněného státu, které by bylo neslučitelné s cíli a zásadami Charty OSN, zvláště takového jednání, které by představovalo hrozbu silou nebo použití síly. Zúčastněné státy se rovněž vystříhají toho, aby učinily území jiného zúčastněného státu předmětem vojenského obsazení nebo jiných přímých nebo nepřímých násilných opatření v rozporu s mezinárodním právem, nebo předmětem přivlastnění pomocí takových opatření nebo vyhrožováním jimi. Žádné takové obsazení nebo přivlastnění nebude uznáno za zákonné." Zdroj: Schwarzenberg: Podporujeme nezávislost Kosova. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/170819.aspx. ĎALŠIE PRÍSPEVKY: 1. ZÁVĚREČNÝ AKT HELSINSKÉ KONFERENCE O BEZPEČNOSTI A SPOLUPRÁCI V EVROPĚ (1. 8. 1975.) VRÁNA VRÁNĚ OČI NEVYKOLE. Pátek, 20 Srpen 2010 08:51 prof. Rajko Doleček. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, MSD (ICJ, International Court of Justice) z Haagu, dne 22.července 2010, že „vyhlášení nezávislosti Kosova 17.února 2008 neporušilo obecný mezinárodní zákon (právo)", vyvolalo řadu protichůdných reakcí, i když MSD sdělil, že „soudní dvůr se domnívá, že má jurisdikci sdělit svůj konzultativní názor jako odpověď na dotaz Valného shromáždění OSN". Ukázalo se však, že otázka byla poněkud diletantsky (záměrně ?) stanovena, mnohem více by odpovídala realitě a potřebám mezinárodního práva kdyby zněla „Je Kosovo stát shodný s normami mezinárodního práva?", nebo „Nepředstavuje uznání Kosova jako státu jinými státy porušování mezinárodního práva?" Při tom MSD vůbec nevyhodnotil ani následky přijetí jednostranného vyhlášení nezávislosti, tedy je-li Kosovo státem, ani legitimitu jeho uznání určitým počtem států, ani události, které tomu předcházely a které následovaly. Dále MSD prohlásil, že nebral v úvahu legitimitu jakéhokoli sebe určení nebo nástupnictví. Takže vlastně neurčil vyhlášení ani za legální, ani za nelegální. Nicméně mocná propagandistická mašinérie a část médií USA i Evropské unie ihned halasně hlásily, že se jedná o jasné uznání samostatnosti Kosova. Může tedy vyhlásit samostatnost kdejaká osada nebo okres? Viceprezident USA Joe Biden, známý zastánce prokosovské lobby, ihned hlásil další podporu pro Kosovo. Velvyslanec USA v Prištině jednoznačně prohlásil, že nebudou žádné další rozhovory na toto, pro Západ, jasné téma. Opozice v Bělehradě ostře kritizovala vládu, včetně prezidenta Borise Tadiće a ministra zahraničí Vuka Jeremiće, že krajně diletantsky formulovala výše uvedenou otázku, protože mezinárodní právo vůbec nemá svůj stav k samotnému aktu prohlášení samostatnosti jako takovému. Velikou chybou Tadićovy vlády byla přílišná snaha za každou cenu přiblížit se Evropské unii (EU), jako bylo například přistoupení na EULEX misi pro Kosovo, založené na trapně protisrbském Ahtisaariho plánu předání Kosova tamním Albáncům. V tisku byly dokonce zprávy o 40 miliónech eur, které údajně dostal nositel velmi kontroverzní („skandalózní") Nobelovy ceny za mír (2008) Martti Ahtisaari od albánského multimilionáře Bexheta Pacolliho. Rakouský kancléř Alfred Gusenbauer udělal 13.dubna 2008 ostudu Tadićově vládě, když prohlásil: „My pracujeme s Borisem Tadićem a jeho lidmi, jak nalézt cestu uplatnit zásady Ahtisaariho plánu," tj. jak odtrhnout Kosovo od Srbska. Vůdce opoziční Demokratické strany Srbska (DSS) profesor V.Koštunica prohlásil, že „pravá příčina tohoto neštěstí a těžké porážky, které nám přinesl posudek MSD, nutno hledat v laciné, halasné a lehkomyslné propagandě vlády, že EU nemá alternativu." Trapnost a krátkozrakost MSD dobře vyznívá z textu českého historika docenta J.Pelikána (PRÁVO 24.července): „Verdikt z Haagu dál oslabil důvěru ve spravedlnost." Tuto důvěru už dávno ztratil další mezinárodní soud z Haagu, ICTY (Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii). Pro jeho spornou legitimitu a značnou jednostrannost rozsudků a postupů (otevřeně nadržoval Muslimům, kosovským Albáncům, částečně Chorvatům) mu někteří na Západě dali jméno „klokaní soud", tj. soud bez právního postavení, ve kterém jsou zákony a právo zneužívány a pošlapávány. Vzorem pro tento tribunál ICTY není Norimberk 1946, ale Moskva 1938, se stalinskými monstr procesy. Nutno ale uznat, že se v Haagu nepopravuje, i když podezřele dost žalářovaných Srbů v něm už zemřelo, včetně bývalého prezidenta Miloševiće. Známý britský novinář John Laughland o něm napsal (The Times, 17.června 1999): „Je to tribunál darebáků, s předem domluvenými postupy." Nositel Nobelovy ceny za literaturu Harold Pinter (2005) o tom všem napsal článek „Harold Pinter o banditech a vrazích" (Der Standard, 20.května 1999). Nepostrádá pikantnosti skutečnost, že v Haagu ICTY znovu (červenec 2010) uvěznil významného kosovského Albánce Ramuše Haradinaje, bývalého předsedu Kosovské vlády, zabijáka z UÇK (on a jeho lidé zabíjeli nejen Srby a Romy, ale i Srbsku loajální Albánce), který před dvěma lety nemohl být odsouzen, protože se svědkové báli svědčit a někteří navždy zmizeli. Bývalá prokurátorka ICTY Carla del Ponte při obžalobě o něm a jeho spolupachatelích řekla: „Před vámi jsou tři lidé obžalováni za zločiny, hrozné. kruté a násilné zločiny; zločiny vraždy, mučení a vyhánění, znásilňování, únosů, násilného věznění až nejkrutějšího týrání; zločiny které se staly daleko z dohledu, daleko od mezinárodních pozorovatelů." (Paní Žalobkyně, překlad knihy Lov; Já a váleční zločinci, Profil, Beograd, 2008, str.289). Haradinaj se těšil přízni britského i amerického velvyslance, na fotografii z 2006 sedí na slavnosti mezi nimi. Na svobodě jsou např. dva další významní váleční zločinci, bratr Ramuše Daut a Fatmir Limaj, člen kosovského parlamentu, které „nešlo" odsoudit a tak byli propuštěni, protože řada svědků byla zavražděna, řada nechtěla svědčit, řada prostě zmizela. Trapný verdikt MSD, zcela bez přihlédnutí k okolnostem dění na Kosovu, je další pokus jak přinutit většinu členů OSN, aby uznali Kosovo. Dosud uznalo kvazistát Kosovo 69 členů OSN z celkem 192. Z Evropské unie (EU) uznalo „stát" Kosovo 22 států, 5 statečných neuznalo (Kypr, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Španělsko). Usnesení soudců z MSD nebylo jednohlasné. Pro hlasovalo deset, proti čtyři soudci, jeden z nich byl ze Slovenska, jeden z Brazílie. MSD zcela pominul Rezoluci Rady bezpečnosti 1244 (z 10.června 1999), která nemluvila o ultimatu, která ale uvítala souhlas vlády Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) s rozmístěním mezinárodních sil na Kosovu. Nikdo nepřipomněl, že v rezoluci 1244 bylo uvedeno, že bude povolen návrat na Kosovo určitému počtu jugoslávských a srbských vojenských sil a policie. Dále tam bylo stanoveno, že se umožní návrat VŠECH uprchlíků a zajistí ochrana jejich práv, návrat jejich majetků, že bude rozsáhlá autonomie Kosova v rámci SRJ. Nic z toho se nestalo. A pak ještě, že jakékoliv změny v uvedené rezoluci budou možné jen se souhlasem SRJ, respektive Srbska. Další HANBA pro verdikt MSD je skutečnost, že se vůbec neohlížela na závěrečný akt z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí států signatářů a o neměnnosti státních hranic bez souhlasu zúčastněných. MSD takto pomohl k ospravedlnění a zavedení bezprávních postupů hrubé síly v Evropě. Objevila se i směšná tvrzení českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, že podle rezoluce Rady bezpečnosti 1244 bylo Kosovo vyňato z jurisdikce Srbska, že neexistuje analogie mezi kosovskými událostmi a Mnichovem z roku 1938. Bohužel žije jen málo pamětníků protičeských stavů části západních medií za Mnichova a toho, jak britské a francouzské metropole schvalovaly Mnichov. Nicméně autor si pamatuje (bylo mu 13 let) na rozhořčení svého otce i matky z té doby a jak ho otec odvedl před elegantní československé velvyslanectví v Bělehradě, kde se tísnily zástupy Srbů, kteří se hlásili jako dobrovolníci do československé armády. A také si pamatuje, jak tisíce obyvatel Bělehradu manifestovaly pro Československo s hesly „Budeme bránit Čechy!" (Branićemo Češku) a „Ať žije Beneš!" (Živeo Beneš). Během konfliktu na Kosovu vznikl i trapně nesmyslný výraz tehdejšího prezidenta V.Havla "humanitární bomby". Verdikt MSD vůbec nepřipomněl události bezprostředně po okupaci Kosova a vše to, co předcházelo vyhlášení samostatnosti. Po odchodu jugoslávské armády a policie v červnu 1999 bylo v krátké době vyloupeno, poškozeno a zničeno kolem 100 chrámů a klášterů, došlo k vyhnání na 250 000 Srbů (udávalo se 3 000 zavražděných), Romů, malé kolonie Chorvatů, posledních zbytků Židů, utekli i Srbsku a Jugoslávii loajální Albánci (pokud nebyli zabiti). Bylo vyloupeno a zničeno na 40 000 domů, byly hlášeny popravy zajatých Srbů i Romů, kterým pak prý odebrali některé orgány a prodali k transplantacím. Psala o tom i Carla del Ponte, tč. to vyšetřuje švýcarský senátor D.Marty. 17-18.března 2004 proběhla „kosovská křišťálová noc". Za přítomnosti 17 000 vojáků KFOR a 4 000 policistů UNMIK bylo zavražděno 19 Srbů a Romů, 300 těžce zraněno, 4 000 vyhnáno z domovů, kterých bylo kolem 1 000 vyloupeno a vypáleno, spolu s 37 chrámy a kláštery, za zbabělé nečinnosti francouzských a německých jednotek KFOR. Jako příklad lze uvést „císařský" (z doby císaře Dušana v XIV.století) Prizren, kde žilo do června 1999 na 9500 Srbů, koncem roku 1999 už jen kolem stovky a po „křišťálové noci" už žádný. Podobná situace byla v Peći (sídlo patriarchátu) a Prištině. Zbývající Srbové, Romové, Goranci žijí v ghettech, bez možností výdělků, školního vzdělání, zdravotnického zajištění. O této situaci řekl indický generál Satiš Nambiár, bývalý velitel UNPROFOR: „Odpovědnost leží hlavně u dveří NATO. Kde zůstalo mezinárodní společenství, které - oficielně prohlašuji -- nesestává jen z USA, Západu a jeho nově nalezených muslimských spojenců." (PRÁVO, 15.května 1999). Evropská unie se ještě jako Evropské společenství projevila jako prodejné uskupení států, které bylo v Maastrichtu 17.prosince 1991 -- pod tlakem Kohlova Německa, za pomoci Vatikánu -- přinuceno k předčasnému uznání Chorvatska a Slovinska za samostatné, suverénní státy, což 6.dubna 1992 vedlo i k „uznání" Bosny a Hercegoviny, s následnou krvavou občansko-etnicko-náboženskou válkou. Celé to dění kolem verdiktu MSD v Haagu je další hanbou pro EU (22 států hlasovalo pro), která se ještě neomluvila SRJ a hlavně pak Srbsku a nedala žádnou kompenzaci za 78 dnů a nocí barbarského ničení a zabíjení za alianční agrese v 1999, to vše bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, na základně výmyslů a dezinformací o dění na Kosovu. Normálně uvažující člověk si nedovede vysvětlit, proč s plnými ústy lidských práv Američané, Britové, Francouzi, Holanďané, Italové, Němci (tito během 60 let už podruhé), atd. zabíjeli srbské i albánské děti i dospělé, proč používali ochuzený uran a kazetové bomby v Srbsku, včetně Kosova, v Bosně. Zapomnělo se, že 14. dubna 1999 kazetové bomby zabily (omylem) 75 Albánců v koloně uprchlíků mezi Dečani a Djakovicí. Upozornil MSD, že stouply v postižených oblastech počty zhoubných nádorů, leukémií, malformací plodů? Proč se o tom tolik lhalo? Západ zcela zapomněl, že Srbové byli jeho věrní spojenci ve dvou světových válkách, a teď pokládá za své nové chráněnce, přátele, spojence ty, kteří do konce (1945) bojovali na straně nacistů a fašistů, tj. Chorvaty z Nezávislého státu Chorvatsko (NDH), bosensko-hercegovské Muslimy a kosovské Albánce. „VRÁNA VRÁNĚ OČI NEVYKLOVE, VŠUDE TUREK TURKOVI JE BRATREM," píše ve své epické básni „Horský věnec" černohorský vladyka Njegoš. Ty verše jako by nejlépe vysvětlovaly nepochopitelný verdikt MSD. Text je rozšířenou verzí uveřejněnou v srpnovém NEWSLETTER Cep. 2.1/ROZHODNUTIE HAAGU O KOSOVU: oloupení Srbska a mezinárodní právo Pondělí, 06 Září 2010 06:04 Vojin Joksimovich. Dne 22. července Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v souvislosti s jednostrannou deklarací nezávislosti, kterou 17. února 2008 vyhlásili kosovští Albánci, rozhodl, že obecné mezinárodní právo, rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 nebo ústavní rámec [vytvořený pro Kosovo] nezakazuje deklarace nezávislosti. Poradní rozhodnutí si vyžádalo Valné shromáždění OSN na žádost Srbska. Toto rozhodnutí bylo překvapením pro mnoho právních expertů, kteří neočekávali tak přímočarý jazyk. Očekávalo se, že toto rozhodnutí umožní, aby si všechny strany zachovaly svou tvář. Srbsko bylo vždy a nadále zůstává poraženým. Soudci nerozhodli ve věci práva na odtržení od Republiky Srbsko. Soudci se také vyhnuli klíčové otázce, zda v rámci mezinárodního práva existuje právní opora pro odtržení. Tito soudci zároveň jednali nezodpovědně, když ignorovali možné důsledky. Rozhodnutí neřeklo, zda je Kosovo státem. Neřeklo, zda je slučitelné s mezinárodním právem, pokud suverénní státy uznají kosovskou nezávislost. Mimo oblast právní praxe bude nuance mezi deklarací nezávislosti a odtržením se vší pravděpodobností přehlížena. Ačkoli je toto rozhodnutí poradní a je na Valném shromáždění OSN, aby o něm jednalo, je to nesmírná rána pro Srbsko a mezinárodní právo. Toto rozhodnutí v podstatě dovršuje demontáž mezinárodního práva, které započalo 24. března 1999, když na srbské cíle začaly dopadat bomby a řízené střely NATO. Bylo to poprvé v padesátileté historii NATO, kdy tato aliance zaměřila svou vojenskou moc - které se nikdo na světě nevyrovná - proti suverénnímu státu, který nepředstavoval žádnou hrozbu, ani neměl zlé úmysly vůči USA či Evropě. Akce porušila mezinárodní právo v sedmi bodech a proběhla bez souhlasu amerického Kongresu, čímž byla porušena americká ústava. Tentýž soud naznačil, že agrese NATO byla ilegální, třebaže odmítl jugoslávskou žádost, aby bylo bombardování zastaveno. Bývalý norimberský žalobce pro válečné zločiny Walter Rockler napsal: „Útok proti Jugoslávii představuje nejnestydatější mezinárodní agresi od doby nacistického napadení Polska za účelem zabránit ‚polským zvěrstvům' vůči Němcům." Rezoluce č. 1244 tuto ilegální válku ukončila a byla výsledkem kompromisu mezi západními mocnostmi (Spojenými státy, Velkou Británií a Francií) na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. Uvažování o kosovské nezávislosti bylo zcela mimo diskuzi a tudíž nebylo zapotřebí v této věci zavádět nějaký zvláštní zákaz. Soudci Mezinárodního soudního dvora se rozhodli tuto součást ilegální války NATO ignorovat a jejich rozhodnutí je tudíž od základu vadné. Tento příspěvek se věnuje třem tématům: anatomii rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, dopadu na Srbsko a dopadu na mezinárodní právo. Anatomie rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Mezinárodní soudní dvůr tvoří patnáct soudců. Čínský soudce odešel do důchodu, takže hlasovalo 14 soudců. Soud jednomyslně shledal, že má pravomoc toto poradní stanovisko na žádost Valného shromáždění OSN poskytnout a v poměru 9:5 se rozhodl této žádosti vyhovět. Poté dospěl v poměru 10:4 ke stanovisku, že tato jednostranná deklarace nezávislosti (unilateral declaration of independence - UDI) neporušila mezinárodní právo. Předseda soudu, japonský soudce Owada, jenž je otcem japonské korunní princezny, hlasoval ve prospěch stanoviska společně se soudci zastupujícími USA, Německo, Francii, Velkou Británii, Mexiko, Brazílii, Jordánsko, Nový Zéland a Somálsko. Slovenský soudce Tomka, místopředseda soudu, hlasoval proti společně se soudci z Ruské federace, Maroka a Sierry Leone. Pohled na složení soudu prozrazuje nadvládu větších zemí, malé země jsou zastoupeny pouze v šesti případech. Reprezentuje to adekvátně složení OSN? Zastoupeny jsou čtyři členské země NATO, které jsou v mezinárodních záležitostech téměř vždy podpořeny Japonskem, Jordánskem a Novým Zélandem. Zastoupena je i zločinná země Somálsko!! Zdá se, že toto rozhodnutí tvoří největší společný jmenovatel, ke kterému byli soudci schopni dospět. Bělehradský list Novosti již dříve uvedl, že první hlasování dopadlo v poměru 8:7 ve prospěch Srbska, když tam ještě byl čínský soudce. Japonský předseda pravděpodobně zavedl jisté změny, které umožnily, aby tři soudci změnili stranu. Jak to bylo uděláno, zůstane tajemstvím uvnitř Paláce míru v Haagu. Soud se vyhnul sporným otázkám. Otázka o původu nového státu je politická záležitost. Podané výklady se odvolávají na mezinárodní právo, soudci však své rozhodnutí v podstatě opřeli o rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244 a dospěli k závěru, že jednostranná deklarace nezávislosti nebyla touto rezolucí „specificky"zakázána a tudíž nebyla nelegální. V poradním stanovisku se o rezoluci RB OSN č. 1244 tvrdí, že je „přinejlepším nejednoznačné, zda tato rezoluce takový zákaz zavádí." To je ale skok dopředu!! Co třeba fakt, že tato rezoluce ukončila ilegální válku USA a NATO a že obsahuje výslovné ustanovení, že mise OSN měla podpořit vytvoření „rozsáhlé autonomie a samosprávy v rámci Jugoslávie" při plném respektování principu svrchovanosti a územní celistvosti tehdejší Jugoslávie a nyní Srbska. Co je na tomto ustanovení „nejednoznačného"? Oloupení Srbska. Toto rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora představovalo další kapitolu v oloupení Srbska, které bylo zahájeno rozkouskováním Jugoslávie. První krok v tomto učinilo Německo svým uznáním Slovinska a Chorvatska, a další krok pak učinily Spojené státy, když uznaly Bosnu. Protisrbská politika byla soustavně prováděna od roku 1992 a bude pravděpodobně pokračovat, dokud Srbsko nebude zredukováno na území, které zaujímalo před balkánskými válkami. Spojené státy si vybraly proti Srbům tytéž balkánské spojence jako nacistické Německo za 2. světové války, tj. Chorvaty, bosenské Muslimy a kosovské Albánce, nehledě na skutečnost, že Srbsko bylo za 2. světové války americkým spojencem. Zdá se, že si bělehradská vláda konečně uvědomuje, soudě podle prohlášení ministra zahraničí Vuka Jeremiće, že před ní leží těžké časy. Poté, co poukázal na to, že se soud vyhnul klíčové otázce práva Albánců na odtržení, Jeremić přislíbil, že boj bude pokračovat i kdyby byly v sázce vztahy s EU. Srbsko může dále postupovat pouze prostřednictvím Valného shromáždění OSN. Srbsko zjevně plánuje navrhnout novou rezoluci OSN poté, co k tomu 26. července dostalo souhlas parlamentu. Jeremić zopakoval, že Srbsko nikdy Kosovo neuzná zdůrazňujíc přitom politické, historické a morální závazky Srbska. Z tohoto důvodu prezident Tadić zamýšlí vyslat své zmocněnce do 55 zemí se vzkazem, že obrat v jejich postoji by mohl vyústit v nebezpečný precedens, neboť by mohl ve světě povzbudit mnoho separatistických hnutí. Srdja Trifković ve svém vynikajícím článku „ICJ Ruling: Blow to Serbia, Boon to Tadić" pochybuje o upřímnosti Tadićovy administrativy a tvrdí, že „Tadić a jeho kohorta hledá způsob, jak ve věci Kosova kapitulovat, třebaže předstírá, že tomu tak není. Jde o jednoduchou rovnici: Vsadit veškeré diplomatické úsilí na jedinou kartu - jak tomu bylo s Mezinárodním soudním dvorem - a upustit od užití jakýchkoli dalších politických či ekonomických (neřkuli vojenských) nástrojů, kterými Srbsko disponuje." Trifković poukazuje, jak jsem to učinil já ve své knize „Kosovo is Serbia", na to, že přesvědčivým výsledkem Tadićovy politiky bylo katastrofální rozhodnutí akceptovat misi Evropské unie EULEX na Kosovu v prosinci 2008. „Toto byl moment, kdy Bělehrad skutečně kapituloval." Rusko bylo připraveno v Radě bezpečnosti OSN vznést veto, ale neučinilo tak, protože Tadić EULEX akceptoval. Vojislav Koštunica, bývalý srbský premiér a právní vědec, se vyslovil, že Tadićova vláda je za tuto porážku u Mezinárodního soudního dvoru odpovědná a tuto pohromu připisuje propagandě administrativy, že připojení k EU nemá alternativu. Ve svém příspěvku „Is President Tadic Serious about the Future of Serbia?" jsem se vyjádřil, že přístup odmítající alternativy není jen chybný, ale je dokonce filosoficky nesmyslný, poněvadž alternativu nemá pouze smrt. Argumentoval jsem, že pro Srbsko existují jiné životaschopné alternativy, které mu pravděpodobně slibují mnohem více než přistoupení k EU, tj. přidružení se ke skupině zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), které mají mnohem větší ekonomický potenciál než ekonomicky skomírající EU. Kromě toho, země BRIC podporovaly srbskou pozici ve věci Kosova. Když byl Koštunica premiérem, zastával názor, že by Srbsko mělo podat žalobu na země, které uznaly Kosovo, spíše než postupovat u Mezinárodního soudního dvoru tímto způsobem. Dále řekl, že Tadićova administrativa ryzím způsobem nebránila srbské národní zájmy a „naše Kosovo". Z tohoto důvodu požaduje Tadićovu rezignaci. Pokud je Tadić čestný člověk, měl by ji nabídnout. Demontáž mezinárodního práva. Mezinárodní právo je termín, kterým se odkazuje na zákony, které upravují chování nezávislých států k sobě navzájem. OSN, jež vznikla v roce 1945 následkem 2. světové války, je odpovědná za větší část rámce stávajícího mezinárodního práva. Chartu OSN dodržují prakticky všechny státy. Mezinárodní soudní dvůr byl ustaven na základě Charty OSN jako její základní soudní orgán. Konec studené války měl vést k odstranění masivního amerického vojenského arzenálu poté, co se vytratilo ospravedlnění jeho existence. Spojené státy však místo toho nastolily politiku nadvlády nad světem, Pax Americana. V roce 1992 Paul Wolfowitz sepsal dokument s názvem Směrnice obranného plánování (Defence Planning Guidance), který poprvé od konce studené války formuloval vojenskou strategii. Diplomacie a potřeba mezinárodní spolupráce byly nahrazeny tzv. „předsunutou přítomností" („forward presence"). Byla to vize, která předpokládala nejen zachování stávajících vojenských základen, ale rozšiřování jejich počtu. Tato Pax Americana 21. století se rovná permanentní válce. Thukydides, řecký historik a autor Dějin peloponéské války, je často označován za zakladatele tradice politického realismu, podle kterého jsou vztahy mezi státy založené spíše na moci než na právu. Společně s Hobbesem a Machiavellim je zakladatelem politického realismu, podle něhož se politika státu musí primárně či výlučně zaměřovat na potřebu pěstovat vojenskou nebo ekonomickou moc spíše než ideály a etiku. Na rozdíl od Pax Americana, obhajoval prezident Kennedy ve svém známém projevu na American University v roce 1963 vizi světového míru: „Jaký druh míru mám na mysli? O jaký druh míru usilujeme? Nikoli o Pax Americana vymáhaný ve světě pomocí amerických válečných zbraní. Mluvím o ryzím míru, nikoli pouze o míru v naší době, ale o míru pro všechny časy." Westfálský mír z roku 1648 představuje další rozdíl. Ukončil 30letou válku, která zahubila 30% obyvatelstva ve střední Evropě. Základem této smlouvy byla doktrína suverenity, která hlásala, že chování státu na vlastním území a jeho instituce stojí mimo dosah jiných států. Po 200 let, až do vypuknutí 1. světové války, s výjimkou napoleonské éry, tento systém svých cílů dosahoval. Doktrína moci spíše než práva vedla k politice amputace území suverénního státu Srbska, která je analogická s amputací území Československa v roce 1938. Založení vojenské základny Camp Bondsteel v Kosovu, největší vojenské základny vybudované od konce vietnamské války, bylo klíčovým cílem. Tatáž doktrína byla v podstatě použita pro ospravedlnění války v Iráku. Wolfowitz snil o invazi do Iráku již v sedmdesátých letech. Válka USA a NATO proti Srbsku v roce 1999 porušila sedm mezinárodních zákonů: Vídeňská konvence, čl. 1 smlouvy NATO, čl. 5 Charty OSN, Helsinské dohody, Ženevské konvence, ilegální sankce, použití zakázaných zbraní. Z tohoto důvodu to představuje historický obrat, který se rovná demontáži mezinárodního práva. Síla a donucování nahradily mezinárodní právo a vrátily svět do temných dob. To umožnilo bandě albánských narkoteroristů získat své vítězství, aby byla pošlapána územní celistvost suverénního státu. Analogickým případem by bylo požadovat po Spojených státech, aby umožnily zahraničním jednotkám navrátit Alamo Mexiku, protože v Texasu došlo ke změně etnických poměrů. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora představuje korunní klenot této hanebné kapitoly světových dějin, ve které moc způsobuje, že doktrína práva brání míru, který je udržován souborem mezinárodních zákonů. Je ironií, že by tento soud OSN mohl stát v čele demontáže mezinárodního práva a návratu k Thukydidově světu 5. století před Kristem. O autorovi: Vojin Joksimovich, Ph.D. se v roce 1936 narodil v Bělehradě, kde později také vystudoval.Ve věku osmi let byl svědkem, jak při německém bombardování za 2. světové války zahynula celá jeho rodina. Jeho strýc Dragić Joksimović statečně obhajoval generála Dražu Mihailoviće při zinscenovaném procesu v roce 1946. V roce 1970 získal Vojin Joksimovich doktorát z jaderného inženýrství na Imperial College of Science and Technology v Londýně. Kromě odborných publikací často přispívá do novin, televize a rozhlasu o balkánských tématech. Je také autorem tří knih o balkánské problematice: Kosovo Crisis: A Study in Foreign Policy Mismanagement (1999), The Revenge of the Prophet: How Clinton and Predecessors Empowered Radical Islam (2006) a Kosovo is Serbia (2009). Zdroj: http://serbianna.com/analysis/?p=642, překlad Karel Hyka